Koncept

Plně souhlasím s definicí, že Konceptuální umění je spíše nežli forma umění, forma nazírání na umění. Bohužel od jeho vzniku američanem Josephem Kosuthem v r. 1945 (dílo: Jedna a tři židle 1965) se žádný další umělecký styl nepodařilo vytvořit, tak současní contemporary art umělci doslova „dojí“ tuto uměleckou formu novými styly jako je např. minimalistický, postminimalistický, fantastický, nebo dokonce Moskevský konceptualismus.  Pokud zůstaneme u toho, že základem konceptu je myšlenka, která má stejnou hodnotu jako umění samo, pak osobně vždy tuto myšlenku v dílech hledám, a posuzuji, na kolik je hluboká. Podle mého názoru však většina současných děl konceptu žádnou myšlenku nemá, nebo velmi slabou, a to i přesto, že si musíte k instalaci přečíst dlouhosáhlé vysvětlení. Autoři se zacilují spíše na šokování publika. Při svých neustálých návštěvách po galeriích, obrazárnách, muzeích a výstavách po celé světě, jsem měl možnost vidět tisíce děl konceptuálního umění, a jen málo z toho mne zaujalo, nebo oslovilo. V sekci ČLÁNKY jsou uvedeny některé příklady těch nejlepších a nejhorších instalací z mého osobního pohledu. Ale výjimečně se našly i vskutku pozoruhodná díla.

Moje konceptuální tvorba je velice malá a vznikla spíše náhodou, nežli nějakým hluboce promyšleným jednáním. První myšlenka a dílo je z roku 2019 a vzniklo na Floridě, na Miami Beach na pláži Ocean Front Village. Na širokou a mnoho kilometrů dlouhou pláž se zářivě bílým pískem každou noc moře vyvrhlo spousty černých dlouhých řas. Brzy ráno je pak uklízel traktor s bránami, které táhnul za sebou. Na ploše několika desítek metrů čtverečních jsem z řas vytvořil portrét Alice s tím, že natočím z balkonu nad pláží, jak jej ráno stírá úklidový traktor, jako kresbu křídou z učební tabule. Umění s konceptuální myšlenkou okamžiku, pomíjivého umění, jako čínská vodní kaligrafie. Bohužel koncept dopadl nezdarem, protože jsem se vzbudil pozdě a instalace byla již pryč.                  

Podruhé jsem se tedy pokusil o stejné dílo, ale s výrazně propracovanější myšlenkou. Došlo k tomu v roce 2022 opět v USA, tentokrát ale na západním pobřeží v Los Angeles, na pláži Venice Beach. Zde jsem opět vytvořil na písečné pláži rozměrný portrét Alice z mořských řas, ale s ideou, že si obraz a svoje rostliny vezme oceán zpět svými přílivovými vlnami. Na práci jsem měl celý den až do večerního přílivu, a dokumentaci provedl ze střechy blízkého hotelu, kam mne pustil recepční, který celý den nadšeně pozoroval moje pachtění na přímém slunci. Rozměry obrazu byly dány hloubkou přílivu do pevniny tak, aby voda postupně smyla celé dílo.

No, a jako ke každému pořádnému konceptuálnímu dílu je nezbytný i patřičný popisek s vysvětlením, co daná instalace znamená, a co vlastně tím autor myslel: 
„Dané dílo představuje spektakulární formu postmonumentálního konceptualismu, založené na efektní práci s inusitními materiály a irreparabilistními přírodními živly. Přičemž se současně metaforicky dotýká samotné hranice vzniku Tao Ran Di Shu tvorby tkzv. pomíjivého umění. Autor bravurně pracuje s časovou osou vzniku a zániku umělecké instalace with audience participation. Z pohledu minimalistického konceptualismu je práce příliš ukotvena v řemesle, a směřuje k jedinečnému psychologickému čtení asambláže, nebo pečlivému komponování tahů a tvarů, se zahrnutím aktuální reflexe konzumní společnosti obklopující realizaci. Z pohledu konceptuální cogitatumity však dílo dalece přesahuje svojí formu, a stává se filosofií řešící globální nadřazené problémy existence populace. Následně pořízený kinetický záznam věrně zachycující dychtivost oceánu pohltit vytvořené dílo a ponechat jeho obraz v otevřené mysli poukazuje na paralelu s konceptem vanitas, marností a pomíjivostí života jako takového. Nejhodnotnějším, a zcela objevným prvkem tohoto díla je však performativní syntéza v čase získané zkušenosti posouvající hranici známého.“